Problém Pražské magistrály poletuje vzduchem již řadu let a přestože to není nový problém stále jitří emoce.
Není se čemu divit, po magistrále jezdí cca 80-90 tisíc aut denně a o něco vyšší počet chodců ji ve stejném časovém úseku přechází. Většina z těchto lidí někam spěchá ráda by tam byla co nejdříve.
Problém je v tom, že musí čekat až ti druzí přejdou nebo přejedou a to je jen jeden z problémů, které jsou v tomto území k řešení.
Dopravní tepna, která se později přeměnila v magistrálu jak ji známe dnes, vznikla na místě zbořených městských hradeb na konci 19 století. V té době to byl logický krok, který měl relativně uzavřené zástavbě města dodat nový život. Na tuto městskou třídu byla napojena některá významná místa a budovy, která těžila ze vzniklého dopravního napojení.
Po roce 1960 se přístup změnil. Nová magistrála měla chránit vnitřní město před eskalující automobilovou dopravou a co nejrychleji ji odvádět pryč. Zároveň byla politická a ideologická zadání proč vypadá magistrála tak jak vypadá a proč musí být zajištěna dobrá dostupnost do středu města.
Problém který se právě často z ideologických a technokratických pozic opomíjel fakticky znamenal znovuvybudování hradby mezi vnitřním městem a čtvrtěmi vně bývalých hradeb.
Jeden z důvodů, kvůli kterému se naši předci rozhodli zbořit hradby, tedy zlepšení prostupnosti mezi vnitřním a vnějším městem, byl výrazně popřen.
Většina důležitých míst, jako třeba Hlavní nádraží, Národní muzeum nebo Státní opera byly odděleny od města a bylo zapotřebí vytvářet nová krkolomná řešení jak je alespoň částečně s městem znovu propojit. Ostatní obyvatelé města, kteří zrovna nepřijeli vlakem, nebo nejdou do muzea, se se špatnou prostupností pro chodce prostě museli smířit.
Poslední pokus o řešení, měl být v procesu právě teď. Praha si nechala navrhnout řešení od ateliéru dánského architekta Jana Gehla, který se ve své tvorbě věnuje především veřejnému prostoru. Vznikl tak zajímavý dokument v podobě Gehlovy koncepce veřejného prostoru Severojižní magistrály a dokonce se jím město rozhodlo řídit. Toto je velmi pozitivní zjištění, po letech kdy se v těchto místech dělo velmi málo a problém městského veřejného prostoru dopravních staveb byl jen jakýsi nechtěný přílepek k brutálním koncepcím dopravních inženýrů.
Z dokumentu a následných studií je patrno, že nejde o nic radikálního. Jsou upřednostňovány postupné a ty nejméně bolestné změny.
Například místo ubrání jízdních pruhů, je upřednostňováno jejich zúžení, stejně tak jsou navrženy nové přechody jsou navrženy v místech kde již dnes auta stojí. Studie se tedy snaží o kompromisní řešení zajištující, ale zlepšující jednotlivé potřebné funkce magistrály a jejího okolí.
To, že tento koncept může fungovat a rušná dopravní tepna v centru města přestane být překážkou pro život ve městě, je vidět na příkladech jiných měst, které řeší nebo řešily podobný problém. Třeba Londýn, Vídeň, Kodaň, nebo Paříž.
Jenže minulý týden Pražské zastupitelstvo bohužel poslalo tento projekt k ledu. Možná nepochopením problému, asi blížícími se volbami.
Takže zase nic.
A tentokrát to vypadalo tak nadějně.
