Diskuze o výškových budovách v Praze začala nabývat na důležitosti s pokračujícími pracemi na novém Metropolitním plánu a diskuzemi o výškové profilaci pražského horizontu.
Co je to vlastně výšková budova.
Většina definic považuje budovu od 35m za výškovou a budovy od 100m za mrakodrapy.
Výškove stavby zde nejsou nijak zvlášť dlouho. První obecně uznávaná výšková budova (42m) byla postavena roku 1884 v Chicagu. Následný rozmach výškových budov umožnil rozvoj levného stavebního materiálu – ocelové konstrukce a železobetonu a vynález výtahu.
Od té doby technologie značně pokročila. Současná nejvyšší budova Burdž Chalífa má výšku 828m, 189 pater a skoro pul čtverečního kilometru hrubé podlažní plochy..
Velké množství podlažní plochy na malé zastavěné ploše je také důvod proč se většinou takové budovy staví. Pro představu, byt pro čtyřčlennou rodinu má v průměru 85 m2. Do Burdž Chalífa by se takovýchto bytů vešlo na čtyři tisíce (počítáme li čistou podlažní plochu jako 75% hrubé) a obývalo by je na šestnáct tisíc lidí.
Statisticky vzato: jeden Pelhřimov.
Na první pohled může takovéto řešení vypadat lákavě. Místo středně velkého města, několik výškových budov v záplavě zeleně a parků, bez zbytečného dojíždění, protože většina horizontální vesměs automobilové dopravy nahradí vertikální, ne tak náročná na prostor.
Bohužel, takto úžasně to funguje pouze na papíře.
Výškové stavby potřebují okolo sebe město určité velikosti které je vyživuje a dává jim smysl.
A i město které dosáhlo určitých hranic potřebuje výškové budovy pro svůj další vývoj.
Města, ve kterých začnou být dojezdové vzdálenosti neúnosné, prostor pro expanzi do okolí na hranici únosnosti a pozemky v širším centru opravdu drahé, začnou generovat výškové budovy.
Ty mohou městu v rozvoji výrazně pomoct, bohužel při špatném nastavení mohou život ve městě zadusit.
Problém o kterém se nejvíce mluví v souvislosti s výškovými budovami je jejich vliv na panorama a horizont města. V zástavbě se tzto budovy velmi snadno stávají dominantními a ikonickými prvky. Nebo se o to alespoň snaží.
Města se snaží tento vizuální aspekt nějak usměrňovat. Obecná tendence je výškové stavby stavět do shluků aby na horizontu města nevypadali jako vykotlané zuby, ale tvořili jednolitý celek. Některá města si tím pomohla k zábavnějšímu horizontu než jim nadělila příroda (viz. Manhattan).
Většina těchto shluků má centrální ikonický objekt okolo kterého se výstavba utváří.
Příkladem takového uspořádání může být londýnské City, jenž dlouho mělo v pomyslném středu mrakodrap Swiss-re. Vlivem expandující výstavby se z tohoto mrakodrapu stal jeden z těch nižších a jeho úlohu pomyslného středu převzal jiný mrakodrap.
U jiných budov se naopak začlenění do clusteru nepředpokládá (Burdž Chaifa, Londýnský střep atd.). To nevylučuje možnost že v budoucnu budou pokračující výškovou výstavbou pohlceny.
Vzdálené pohledy na historické dominanty je další z regulačních prvků výškových budov. Příkladem můžou výt pohledy na katedrálu sv Pavla v Londýně. Kterou z význačných míst Londýně nesmí nic zakrývat.
Problém nasává ve chvíli, kdy vlivem shluku výškových budov, se vám některé části města dostanou do permanentního stínu.
Problémy o kterých se již tak velká diskuze nevede, se většinou týkají měřítka v lokálním kontextu.
Výrazný přírůstek podlažní plochy mění strukturu populace v daném místě. Není proto divu, že lokální komunity se většinou nové výstavbě brání, Cítí se těmito plány ohroženi a jsou přesvědčeni, často oprávněně, že nová výstavba povede ke zhoršení jejich životních podmínek.
Zastínění, doprava a dopravní špičky ve specifických částech dne, nedostatečná infrastruktura i „noví“ lidé a množství individuální automobilové dopravy. To vše jsou aspekty, které mohou vést k narušení stávajících sociálních a ekonomických struktur.
Výškové budovy jsou často monofunkční a na příkladu Londýnské City je vidět, že čtvrti, které přes den žijí, se mohou díky své monofunkčnosti v určitou dobu skoro vylidnit a anonymita nových prostorů může vytvářet nová rizika jako kriminalita, ekonomické nebo ekologické problémy.
Fasády, které tak dobře vypadají ve vzdálených pohledech, začnou být, v měřítku ulice a pěšího člověka, velmi fádní, moc velké a únavné.
Absence živého parteru, který by komunikoval s okolím na lokální úrovni je kapitola sama pro sebe.
Stometrová fasáda která má v celé své ploše jeden, nebo dva vchody a jinak jen velké plochy skleněných tabulí, svému okolí nic moc nepřináší.
Při současné debatě o výškových budovách v Praze považuji za zásadní tato rizika neignorovat, nepřehlížet. Většina z nich se dá řešit, nebo využít ve prospěch stavby a jeho okolí.
Jakkoli to může znít banálně je důležité o stavbě komunikovat s okolím a všemi dostčenými stranami.
Výškové stavby jsou dominantní a ikonické, umožňují relativní volnost designu, zvláště s nástupem CAD programů ,a parametrického modelováni a skvěle vypadají na vizualizacích, a proto mají architekti výškové budovy rádi. Stavět výškové budovy je ale technologicky náročnější. Již zmíněné srovnáním s Pelhřimovem kolik se například musí dostat do výšky vody, kolik se produkuje odpadu a jaké nároky pak obslužnost takové budovy přináší. Je až s podivem, že navzdory potřebným sítím, výtahům a instalacím zůstává ve spodních patrech vůbec nějaký volný prostor.
Při správném nastavení může nová výšková zástavba přinést rozvoj a oživení města a jeho specifické části. Ale je třeba nejen přemýšlet o možných konfliktech, od negativních efektů denitrifikace po proměnu horizontu, ale i o možném využití. Pravdou je, ze většinu problematických bodů může výšková budova využít ke svému užitku. Stalý vítr a nezastíněné fasády jsou mohou generovat energii.
Rozvoj v oblasti parametrického modelovaní a a experimentování s jinými materiály než jen beton a ocel, vede v posledni bobě k pravdu zajimavym projektum. Již to neni jen o velké skleněné kostce s se stejnými patry a hladkou fasádou.
Experimetuje se se dřevem, fasadami jako vertikálními zahradami a architekti si stále více uvedomují nutnost zachování lidského měřítka v návrzích.
Stávající urbánní a sociální struktury nemusí být překážkou, ale naopak: začlenění do nich může rozhodnout o úspěchu projektu. Několik správně navržených a do kontextu města umístěných výškových budov, může například započít pozitivní přeměnu brownfieldu a dále nastartovat rozvoj města.
Výškové budovy k modernímu městu nepochybně patří. Pokud jsou správně nastaveny parametry jejich projektů, jejich tvůrci se nechovají k jejich okolí arogantně, a pně si uvědomují nejen výhody, ale i negativní dopady, mohou být výraznýn přínosem. Poté to může být pro všechny strany výhodné soužití. Ovšem nelze to bez debaty o tom, jaké má být město, jeho horizont, jaké má být využití budov, jeho dopraví síť. Proto nelze o výškových stavbách přemýšlet jako o izolovaném fenoménu, ale jako součásti města jako organického celku. A nelze o nich přemýšlet bez všech souvislostí, z nichž zde jsem zmínil jen důležitou, ale přesto jen část.
