Problém demolice rohového domu na Václavském náměstí, před nějakou dobou, vyvolal diskuzi a znovu otevřel problém památkové péče v Praze. Jde o to, jak by se mělo město postavit ke svému historickému dědictví, jak s ním nakládat a co s nim do budoucna dělat.
Město je živoucí organismus a neustále se mění. Zrovna Praha, která svojí rozmanitostí nasbíranou v průběhu věků, je krásná právě taková jaká je.
Stojí zde objekty z různých časových dob a stylů, které dodávají Praze na jedinečnosti. Jednotlivé styly a vrstvy se zde překrývají a vytváří unikátní pohledy, situace a charakteristické genius loci.
Bez tohoto procesu vývoje, který město mění a dotváří, hrozí stagnace nebo postupná změna ve skanzen. Toto vyprázdnění sociální, ideové i fyzické Prahu citelně ohrožuje.
Ochrana památek a zachování historie je velmi důležitá součást jakéhokoli dlouhodobějšího osídlení. Jde jen o míru této ochrany, která by měla být v rovnováze s nutností změny a transformace přinášející městu potřebné oživení. Stagnace nikdy nepřinesla nic dobrého, stejně jako překotný a příliš živelný vývoj.
To proč před nějakou dobou vznikly hnutí a instituce památkové ochrany, jako jsou například Státní památkový ústav, nebo mezinárodní UNESCO a podobné, byla potřeba vyvážit překotný stavební vývoj v historických částech měst. Ochrana památek by ale neměla znemožnit vývoj města
Někdy si člověk říká, jak by město vypadalo kdyby nevznikla Pařížská třída, nebo nábřeží jak jej dnes známe, nepřestavoval se Pražský Hrad a na místě katedrály by stále stála původní bazilika.
V životě města se některé budovy bourají a díky tomu jiné staví. Člověk vždy jen doufá, že ty ošklivé spadnou co nejdříve a ty pěkné nějakou tu dobu vydrží. Občas se ty ošklivé stanou krasnými a ty krásné tak nějak zevšední. Třeba Zlatá ulička, z pohledu mnoha staletí byla ulice plná barabizen a chudiny, aby byla dnes vnímána jako „kouzelná“.
Klub za starou Prahu, památkáři a podobná uskupeni, se budou snažit o to, aby se ze staré Prahy zachovalo co možná nejvíce.
Je to jejich práce a je dobře, že ji dělají, za to jim věčný dík. Generují totiž diskuzi a nutí investory a architekty k tomu, aby se i oni více snažili a především více uvažovali o prostoru, okolí a kontextu stavby.
Nicméně by zde mela být zachována určitá míra a porozumění. Diskuze by neměla být zatížena dogmatickou vírou a nepochopitelnými předpisy. Měla by být vedena konstruktivně ve snaze o kvalitní město a život v něm.
Třeba strašení ultimátem, kdy při nedodržení panoramatu Prahy by UNESCO mohlo přehodnotit svůj názor na Prahu, které proběhlo před časem v médiích, mi přijde jako velký úkrok stranou od podnětné diskuze.
Praha je a musí zůstat živé město, města v určité chvíli a velikosti začnou pociťovat potřebu výškových budov ať se nám to libí nebo ne.
Říkám si, co by se stalo kdyby by UNESCO opravdu Prahu vyškrtlo ze svého seznamu. Přišli bychom o dotace? Jezdilo by k nám méně turistu? Kvůli tomu druhému by o tom člověk začal uvažovat.
Turisté proudící Prahou možná ničí historické centrum více než cokoli jiného. Proudící davy fotografistů nejsou pro město úplně ta nejprospěšnější sociální skupina. Některá místa v Pražském centru, která byla ještě před několika lety obývána, jsou teď z větší části pouze kulisy s obytnými domy přeměněnými v hotely, nebo ubytovací kapacity pro turisty. Z města se vytrácí i poslední fragmenty normálního života.
V Praze se v poslední době zbouralo několik objektů u kterých mne to opravdu mrzí. Třeba budova Transgasu. Trochu jsem doufal, že v Praze spadnou nebo projdou demolicí, jiné objekty, které by si to zasloužili více. Rád bych a město by si to zasloužilo, kdyby na uvolněných parcelách vyroste něco opravdu dobrého a doufám v tlak na kvalitní návrh od veřejnosti, odborníků i zástupců města.
O památkové ochraně se musí vést trvalá diskuse a musí se určit priority, protože není cesta jak ve městě, které není pouhá historická kulisa, vše chránit.
Demolice rohového objektu na Václavském náměstí se pohybuje na jakési pomyslné hraně. Stal se jedním z témat rozdělující diskutující zdánlivě na dva tábory. Pro mě není pádný argument, který by zdůvodňoval výjimečnou ochranu domu a tedy i jeho zachování, ani jasný ukazatel nutnosti demolice.
Myslím si, že právě u takovéhoto objektu je dobré posunout debatu od, jestli zbořit nebo nezbourat ,k mnohem důležitější debatě co bude tou novou kvalitou, která má nahradit tu stávající. Praha je výjimečné město, která vznikla postupným nanášením jednotlivých stavebních vrstev. I proto si zaslouží mnohem větší diskusi o tom co za kvalitu v ní budoucím generacím zachráníme nebo vybudujeme my.
Blog | Stepan Toman
